Domů Blog Martina Kynstlerová: Ta, co peče pěkně boubelatě!

Martina Kynstlerová: Ta, co peče pěkně boubelatě!

Ještě nedávno ji u nás nikdo neznal. Dneska Martinu Kynstlerovou jen málokdo mine bez povšimnutí a všichni mluví o jejím vítězství ve známé televizní soutěži Peče celá země. Vyrazila jim totiž dech tím, že jako obyčejná holka, která neskrývá emoce, tak trochu zbořila představy o tradičním vítězi prestižní soutěže a rozhodla se jít dál životem po svém.

Martina Kynstlerová: Jsem trochu jiná vítězka, než lidé čekali

Povídáme si spolu zhruba tři týdny po zveřejnění výsledků a nutno podotknout, pro vás to nebyly vůbec klidné týdny. Na jedné straně důvod k radosti a oslavám, na druhé straně jste se musela postavit i kritickým výrokům těch, kteří přáli vítězství někomu jinému. Jak se teď máte?
Na stránky bulváru už se nedívám, ale je pravda, že první týdny byly fakt náročné. Nikdo mi neřekl nic do očí, ale jít na internet znamenalo pravidelně o sobě číst něco negativního, místy až krutého. Uvědomila jsem si na tom, že žijeme ve společnosti, která má o vítězích své jasné představy…


A vy jste je nenaplnila?
Vůbec. Už třeba tím, že jsem se rozhodla dál zůstat u kancelářské práce a odmítla jsem ze dne na den přeskládat svůj život. Mnozí v tom viděli jen další moje emotivní chování. Ale právě tohle nebylo emoční ani emocemi ovlivněné rozhodnutí, ale otázka rozumu. Jsem máma, cítím závazky vůči své rodině a nemám v zádech bohaté strýčky ani sponzory, kteří by šli a řekni „tady máš x milionů a otevři si tu svou vysněnou cukrárnu“. A i kdyby někdo takový přišel, teď bych ho stejně odmítla. Pro mě na to není správná doba. Možná přijde. Protože sen o cukrárně – malé, velmi malé cukrárně – přesto všechno, co se píše, mám. Ale věřím, že věci se mají dít prostě ve správný čas.

V soutěži jsem to pořád byla já

Tak jako byl před časem ten správný čas jít a přihlásit se do soutěže Peče celá země? Protože vy jste se rozhodla jít do ní sama. Nevyučená. Bez jediného kurzu. Jako samouk. Jak to?!
Byla jsem na mateřské se synem a potřebovala něco dělat. Tím, jak jsem zvyklá z práce na úřadě být mezi lidmi, pro mě bylo těžké sedět jen tak doma, sama. Šla jsem si také pro kousek svého sebevědomí. A navíc – asi jako všichni v té soutěži, chtěla jsem si prostě zkusit, jaké to, zažít natáčení!


V jednom z rozhovorů jste ale nakonec říkala, že jste kamery prakticky nevnímala. Že to byl také důvod, proč jste pouštěla emoce. Prostě jste se chovala jako vždycky. Vnímali to tak i vaši nejbližší?
Já si často ani neuvědomovala, že je to soutěž nebo že se natáčí. Kamery jsem úplně vypouštěla! Měla jsem v hlavě něco, co jsem chtěla předvést, a i když jsem pořád říkala, že už určitě nepostupuju, zároveň jsem někde v sobě doufala, že ano. Právě proto, abych mohla jít a ukázat jim dál, co ve mně je, co jsem vymyslela. A mí blízcí? Určitě, jinou než mě viděli v televizi, mě neznají. Jsem, jaká jsem. Co na srdci, to na jazyku. Otevřená.


Fandili vám doma?
No jasně! Syn se pokaždé smál a měl radost, že mě vidí v televizi. S mamkou jsme po každém dílu hodnotily, co se povedlo a proč. Vnímala jsem jejich podporu. Stejně jako ze strany svých přátel. A pro mě samotnou bylo zajímavé vidět se „zvenku“.

Sladce, slaně, boubelatě

Stihla jste toho dost. Spoustu rozhovorů! A už vám vyšla také kuchařka „Sladce, slaně, boubelatě“. V čem je opravdu „vaše“?
S vydavatelstvím Došel karamel jsme ji připravovali čtyři měsíce. Oříšek byl už jen samotný výběr receptů. Nakonec mi všechno usnadnil Josef Maršálek. I když mi jen doporučil, abych se zamyslela nad skladbou receptů, protože se v nich objevoval opakovaně karamel:-) S názvem vydavatelství to korespondovalo nicméně spíš náhodou. Hlavně jsem si u toho uvědomila, že karamel miluje můj manžel, a já se prostě naučila dávat ho snad všude. (směje se) Nakonec jsem dala dohromady 52 receptů, které dokonale korespondují s tím, kdo jsem já. Jsou sladké i slané, jsou „boubelaté“. Jsou moje v tom, kam posouvám ty nejjednodušší receptury. Švestkový koláč dělám s marcipánem, místo složitých koňakových špiček jsem vymyslela sušenky plněné likérem a klasické indiány nahradili „ležící indiáni“… A vedle sladkého pečení tam najdete i slané, jako třeba tymiánové grissini tyčinky. Mě totiž baví si s těmi recepty hrát a z těch tradičních dělat něco trochu jiného. Přesto jsou to nakonec recepty obyčejné, jako se cítím být já pořád obyčejnou holkou z Přerova.


Bylo něco, co jste si u tvorby kuchařky malovala nějak… jinak?
Ano! (směje se) Netušila jsem, jak nám práci zkomplikuje moje tvrdohlavost a jak těžké bude pro mě, člověka, který se obejde bez receptů, všechno pečlivě vážit a odměřovat. To bylo náročné. Ale naučila jsem se u toho hodně trpělivosti a uvědomila si, že jsem schopná zase jiného způsobu pečení.


Co vám dala samotná soutěž?
Pár lekcí bylo krásně sladkých. To, co jsem se naučila v oboru samotné cukrařiny, mi nikdo nevezme. A pak byly trochu hořkosladké lekce. Uvědomila jsem si, že si musím víc dávat pozor na to, koho si k sobě pustím, komu budu věřit… Protože jsem zkrátka jiná vítězka, než lidé čekali.

I pečení mám propojené s emocemi

Pečete denně?
Dneska určitě ne. Děje se toho moc. Ale dvakrát třikrát v týdnu pořád ano. Sama své výtvory jím ale paradoxně velmi málo. Spíš ráda vidím, jak je jedí ti ostatní, a když zmizí i poslední drobek, vím, že nastal můj čas a můžu zase vymýšlet něco nového. A pak zase. A zase… 


Mimochodem, muži to mají většinou tak, že sladké buď milují, nebo nenávidí. Do které skupiny patří váš manžel?
Rozhodně do té, která sladké miluje. Vždyť kvůli němu byla kuchařka málem celá karamelová?! (směje se)


A chodíte třeba pro inspiraci do cukráren?
Pravidelně. Nicméně jsem často zklamaná. Protože už na první pohled na mnoha místech vidím, jaké suroviny se u nás používají, jak se pořád hraje o nízkou cenu, velké množství, a na kvalitu se díváme až na posledním místě. To bych já ve své cukrárně měla jinak. A možná jednou opravdu budu, kdo víc…


V Gourmet Academy teď každopádně budete mít vlastní kurzy pečení. Jak se na to těšíte?
Strašně moc! Ale zároveň se bojím a mám respekt před tím, co mě čeká. Vím, že poslední hodiny před kurzem budou náročné, že mě sežere nervozita, ale jakmile se pustím do práce, bude klid. Tak totiž funguju. V kuchyni, u trouby, mě obklopuje klid. A zjistila jsem kromě jiného, že lépe peču, když jsem smutná nebo něco řeším. Víc to prožívám, víc si dávám záležet…


To má spousta lidí, že vnímá pečení jako určitý způsob relaxu, ba až meditace. Spoustu z nich právě tohle přivádí i na kurzy pečení. Ale kromě nich, můžeme vás letos v létě někde potkat osobně?
Přislíbila jsem účast na červnovém Apetit Pikniku v pražské Grébovce, ale jinak budu v létě hlavně máma, která si chce užít prázdniny se svým synem.

 

A jestli se s MIrkou chcete potkat osobně v komorní atmosféře naší Gourmet Academy a podpořit ji při její lektorské premiéře, můžete si vybrat hned ze 2 boubelatých kurzů pečení!

Sladce a boubelatě s Martinou

Slaně a boubelatě s Martinou

 

Martina Kynstlerová: Ta, co peče pěkně boubelatě!

Hodnocení Gourmet Academy